Minutu po dvanácté aneb zničí lidstvo diabetes?

Autor: Petr Jež, publikováno: Úterý, 27 Září 2011 12:08

Otázka by ale pravděpodobně měla znít jinak a to: Co přijde dříve - záhuba lidstva díky epidemii cévních mozkových příhod (mrtvice) a diabetu 2. typu (cukrovce) nebo ekonomický krach vzhledem k nárůstu počtu těchto nemocí? Někomu se může zdát uvedená otázka hloupá a přitažená za vlasy, ale bohužel tak tomu není.

Je statisticky prokázáno, že jenom za loňský rok lékaři v ČR nově diagnostikovali cukrovku u 65 000 lidí. Cévní mozková příhoda u nás ročně postihne 35 000 lidí. A statistiky jsou opět neúprosné, jedna třetina postižených mozkovou mrtvicí umírá, třetina je trvale invalidní a třetina se vyléčí, byť s mírnými následky. Pravdou ale také je, že mnozí z pacientů jsou postiženi opakovanou mrtvicí, přičemž ve většině případů třetí bývá smrtelná.

Proč tomu tak je?

Např. u Diabetu 2. typu platíme jednoznačně daň za svůj životní styl. A tato daň není vysoká jenom z pohledu poškozeného zdraví konkrétních jedinců, ale také z hlediska ekonomického. Diabetu totiž patří v žebříčku nákladů třetí pozice za nemocemi srdce a cév, následně onkologickými onemocněními, což stát ekonomicky vyčerpává. A objem těchto finančních prostředků se rok od roku zvyšuje tak, jak přibývá nově diagnostikovaných jedinců. Bohužel společnost stále nereaguje. Nechceme si totiž připustit, že životní styl, kterým se dnes žije, nás vede ke katastrofě. Absence pohybu, nezdravé stravování a přejídání má své následky. V ČR dramaticky přibývá obézních lidí a nadváhou trpí již více než polovina populace. Přes veškerou osvětu a varování odborníků je společnost naprosto nepochopitelně vůči těmto skutečnostem stále imunní. Lidé přisuzují příčinu svých zdravotních problémů raději věku či genetické dědičnosti namísto toho, aby se zamysleli nad svými přibývajícími centimetry v pase. Svým způsobem se takové jednání dá i chápat. Určitě je pohodlnější koupit si o číslo větší kalhoty nebo košili. Jiným „laciným“ řešením je např. navštívit lékaře ať pomůže, vždyť za to bere peníze. Prostě udělat cokoli jiného než přehodnotit svůj životní styl a vzdát se v zájmu zdraví mnohdy přehnané pohodlnosti, případně i některých požitků, které „moderní“ život přináší. Realita doby nám však již v jasných rysech ukazuje, že takové jednání má své hranice. A proto také z uvedeného plyne logická otázka. Kam vlastně chceme dojít a jak dlouho bude trvat, než neblahého cíle fakticky dosáhneme? To je téma, o kterém se bohužel jen velmi málo mluví, ale je na pořadu dne a mělo by být jedním z prioritních.

Osobně jsem toho názoru, že pro člověka je vždy lepší než ztráta vitality, žít plnohodnotným životem byť občas ve střídmosti a s úměrnou dávkou pohybu, ale bez zdravotních a následně sociálních problémů a omezení. Předpokládám, že psát závěr by v daném případě nebylo na místě. Ten si stejně uděláte sami a dle svého rozumu a uvážení.